Petr Bašus: Chceme, aby se s námi lidé bavili
Petr Bašus je šéfem a zakladatelem turnaje Prague’s Barrel, i když v poslední době si užívá, že turnaj funguje s minimem jeho zásahů a je spíš takovým poradcem. Kde se zrodil nápad pořádat turnaj jako je ten náš? Jak dlouho už to dělá a jak vidí budoucnost?
Petře, fotbalový turnaj už pořádáš 28 let. Jak tě vůbec napadlo se do něčeho takového pustit?
Úplně na rovinu, já jsem sám hrál fotbal za Ústav pro výzkum, výrobu a využití radioizotopů. Tento tým jel v roce 1990 na firemní turnaj do Německa a tam jim řekli, že příští rok by se to mohlo pořádat v Praze. Tak to pořádali v Praze, byla to moc pěkná akce a mě napadlo, že to můžeme pořádat i dále, i bez toho oborového zaměření. Takže jsem zavolal na rekreační fotbal a tam mi řekli, že je to nezajímá, ale že dřív tam byli dva pánové Bálek a Pavlín a ti to v roce 1968 zkoušeli rozjet, ale pak to padlo. Tak jsem se s nimi zkontaktoval, pánové už měli věk, ale plní entusiasmu. Řekli jsme si, že to zkusíme, měly to být turnaje na fotbal 11. Byla úplně jiná doba, takže jsme začali rozesíláním dopisů. Najednou se nám z Německa přihlásily tři týmy, tak jsme přidali české týmy a turnaj uspořádali. Psal se rok 1993, týmů jsme nakonec měli 7. Z výnosů z prvního turnaje jsme si pořídili fax. A na dalším turnaji jsme měli najednou 10 týmů, šlapalo nám to, líbilo se nám to.
Jak ty první turnaje vypadaly? Byly programem a náplní stejné jako dnes?
Ano, je to pořád téměř stejné. Tenkrát byla výhoda, že pivo bylo hodně levné, bylo to dobrý lákadlo a dost se to chytlo. A pořád to drží, je to tradice. Od začátku jsme měli hostesky ke každému týmu. To jsme okoukali na tom prvním turnaji kolegů z ústavu, kdy každý tým měl někoho, kdo se o ně staral. Pak jsme to viděli i na jednom turnaji ve Francii a líbilo se nám to.
Na začátku si oslovoval jen firemní týmy?
Jenom firemní týmy a hlavně Německo, protože Míla Pavlín, který to se mnou dělal, byl němčinář, měl tam spoustu kontaktů. Hodně to šlo na doporučení, v Hamburku tenkrát někdo napsal, že tu byl a že je to dobrý turnaj a hned další rok jich z Hamburku přijelo víc.
Kdy se začaly zvát jiné než firemní týmy?
My jsme posílali dopisy i na fotbalové svazy, takže se to postupně rozšiřovalo, ale pořád hlavní přísun bylo Německo a firemní týmy. Až po nějaké době se přidala Itálie, měli jsme tam jeden kontakt. Komunikace byla zajímavá, nikdo z nás neuměl italsky, oni neuměli jiný jazyk, ale stejně jsme si rozuměli. Pak jsem náš tým rozšířil o jednu slečnu, která uměla anglicky a ta začala komunikovat s ostatními státy, to už bylo po e-mailu. Měli jsme úplně základní webové stránky.
Je nějaký turnaj, který by se nám podobal?
Myslím si, že jsme v tomto směru dost jedineční, nevím o nikom, kdo by to dělal jako my. Možná to někdo začal kopírovat, já už jiné turnaje tolik nesleduji. Ale co jsem evropské turnaje objížděl, tak byly úplně v jiném stylu, vedoucí týmů dostávají rauty a hráči pomalu nedostanou ani vodu a takhle my to dělat nechceme. Chtěl jsem ten turnaj stavět tak, aby se líbil mně. Já jsem taky fotbalista, takže umím zhodnotit, jaký dojem to udělá na ostatní. Má to tradici, jsme v tom hodně důslední, že chceme, aby se tu lidi bavili. A za tou značkou si stojíme.
Proč ses rozhodl přidat další sporty (hokej a bowling)?
Hokej začal tím, že jsme měli jako večerní program projížďku lodí (tak je to i teď) a majitel té jedné lodi je bývalý hokejista a říkal: “Hele my ty lodě máme v únoru prázdný, kdybys dělal hokej, tak my tady máme kapacitu a já ti pomohu.” Mělo to logiku, v té době byla i Praha dost prázdná, co se týče turistů. A tak se vyhlásil hokej. Hodně se to chytilo v Rusku. Na první turnaj se nám ozvali i Američani a přijeli s dvěma týmy Rinkels Maroon a Black, pak jedne ruský tým a zbytek českých týmů. Všem se to líbilo. Od kapitána toho ruského týmu, kterému se to moc líbilo, jsem dostal kontakt na Dimitrije, který nám pomohl to v Rusku rozšířit. Po něm to přebrala Máša a o ruské týmy stále nemáme nouzi. Postupně jsme chtěli, aby to bylo rozmanitější, takže se snažíme místa na turnaji rozdistribuovat i pro další země.
V posledních 10 letech turnaj nabral opravdu obrátky, z jednoho fotbalového a jednoho hokejového turnaje je 10 turnajů ročně. Jak se to stalo?
Já jsem si k sobě vždycky našel schopnou, komunikativní dívku, která vyřizovala komunikaci s týmy. Většinou to dělala při vysoké škole a jak ji dodělala, tak s tím skončila. Až Sofie se rozhodla, že to bude dělat na plný úvazek. Společně s ní jsem pak v roce 2011 přibral do týmu ještě studenty z UK FTVS, kteří nám měli pomáhat na chystaných Evropských firemních sportovních hrách 2013. A ten tým do sebe skvěle zapadnul a spolupracujeme i dál. Od té doby se to vlastně i celé začalo posouvat a růst. Také na to má vliv přechod na fotbal 6+1, je jednodušší dát dohromady tým o 10 lidech než 20–30. A hlavně už máme jméno, lidé o nás mluví, doporučují nás.
Myslíš, že to může růst ještě dál?
Já si myslím, že jsme na hraně kapacity, naší organizátorské. Přeci jen pít každý víkend v roce asi nezvládneme (smích). Vždycky jsem si myslel, že náš turnaj je skvělý, ale když se kouknu 20 let dozadu, tak si říkám, jaký jsme byli amatéři, když to srovnám s úrovní turnaje teď. A třeba si to budu říkat za x let znovu, hodně se to vyvíjí, k lepšímu, až tak že jsme to vůbec nečekali. Zásluhu na tom má celý můj tým.
Zmínil jsi, že jsme pořádali Evropské firemní sportovní hry v roce 2013. Jak jsme k takové akci přišli?
Jak jsme pořádali fotbalové turnaje, narazili jsme na jeden velký turnaj v Itálii v roce 1999, tak jsme se tam jeli podívat a byly to právě Evropské firemní sportovní hry, bylo tam 5 000 účastníků. A já jsem si řekl, že bychom tohle uměli taky udělat. Tak jsem se napojil na Evropskou federaci firemního sportu a začali jsme tam budovat kontakty. Tenkrát mi pomáhala s turnaji Mirka Strouhalová a hodně to bylo založené na jejím šarmu a mých játrech (smích). Už jsme měli v Evropě i jméno, tak to nebylo tak těžké. Začali jsme kandidovat na pořádání her, říkali jsme si, že to asi projedeme na plné čáře, ale nakonec jsme ve finále těsně prohráli s Dánskem. To nás navnadilo kandidovat i dále, až jsme vyhráli hry 2013. Tenkrát jsem tam s Mirkou nejel, protože jsme měli zároveň turnaj a ona mi pak úplně s ledovým klidem volala “Tak jsem to teda vyhrála.”.
Ale trochu si riskoval, třeba s tím nabrat pár studentů vysoké školy, aby organizovali tak velkou akci, jako byly hry pro 7 000 účastníků.
Když si vzpomenu, že jsem představil Jakuba (momentálně s Petrem vede Mercuria Laser game arény v Praze) jako sportovního manažera na hrách 2011 v Hamburku, bylo mu tehdá kolem 20, všem těm vysoce postaveným sporťákům, kteří to dělají 20-30 let, tak se na něj koukali skrz prsty, ale druhý den už za ním chodili pro rady. Proto jsme tam také jeli, abychom se inspirovali a snažili se vychytat chyby. To se nám myslím podařilo.
Zatím to vypadá, že máš na lidi čuch, jak to děláš?
Snažím se udělat lidem podmínky, nekecat jim do práce a nabídnout jim práci, která je bude bavit. Děláme různé firemní týmové akce, nabízím i flexibilní pracovní dobu. Jednou jedinkrát se mi to trochu vymstilo, ale jinak to za ty roky funguje perfektně.