Sofie: Jednou bych na turnaji chtěla mít hokejový tým z Jamajky

Sofie je Petrovou pravou rukou už 11 let a předtím několik let dělala hostesku, takže turnaj zná z různých úhlů. Jak se o turnaji dozvěděla a jak se stalo, že se z ní stala organizátorka? Více se dozvíte v rozhovoru.

Kdy jsi poprvé slyšela o Pražském soudku?

Bylo to na střední škole, jedna spolužačka z vyššího ročníku nás verbovala na zábavný turnaj, kde bychom mohly mluvit italsky. Šla jsem na hromadný pohovor s Petrem, kde nám řekl, ať si dáme k pití, co chceme. Většina holek si dala neperlivou vodu, sodovku nebo vodu s citrónem. Já si dala sklenku vína a viděla jsem, jak se Petrovi rozsvítily oči a já jsem pohovorem prošla. Večer pak skončil panáky Becherovky.

Takže jsi jako první byla hosteskou na fotbalovém turnaji, jaké to bylo?

Bylo to v roce 2008 a měla jsem na starosti italský tým Caricentro CSAIN z Florence. Přijeli už ve středu, takže jsme spolu prožili krásných pět dní. Bylo to docela vtipné, protože jsem jim ze začátku úplně nerozuměla, i když italsky mluvím velmi dobře. Pak jsem zjistila, že místo K vyslovují H a bylo to hned jednodušší. (smích) Každý z nich byl úplně jiný, jeden pořád něco natáčel, jiný se pořád o něco strachoval a další chtěl vědět, jak vypadá jeho zadek v kalhotách. Byla s nimi legrace. Celkově jsem turnaj úplně nesledovala, soustředila jsem se na svůj tým a na to, aby byli všude, kde mají být. Ale byla to sranda, bylo tam hodně piva a skvělá atmosféra.

Líbilo se ti to, a tak jsi pokračovala?

Ano, přišlo mi to jako fajn přivýdělek a další rok mě opět oslovili. I další rok atd. Pak jsem jednou byla na správném místě ve správný čas – nesla jsem tác plný Becherovek a usmívala se a Petrovi probliklo hlavou, že bych já mohla být jeho novou pravou rukou. Jak jsem se dozvěděla později, Mirka, která měla vše na starosti, se rozhodla jít dál. Takže od roku 2010 jsem součástí organizačního týmu.

Jak jsi vnímala tu změnu z hostesky na organizátorku?

Je to velká změna. Jako hosteska jsi člen týmu celý ten víkend, ale jako organizátor plánuješ hodně dopředu a mluvíš s kapitánem týmu třeba rok, dva, než se konečně potkáte a dáte si pivo. Je to hodně excelových tabulek a zařizování kolem. Jako hosteska prostě přijdeš k hotovému týmu a strávíš s nimi pár dní, jako organizátor s nimi komunikuješ, teď v koronavirovém období klidně tři roky, než si je konečně zhmotníš. Chybí mi to, že jako hosteska jsem znala opravdu každého člena týmu, s každým si popovídala. Jako organizátor to třeba při 50 týmech na fotbalovém turnaji opravdu nemohu zvládnout.

Jak to funguje, ty obstaráváš komunikaci se všemi týmy a Petr organizuje vše v pozadí?

Petr je dnes spíš supervisor mě a Martina. Martin se velmi rychle vypracoval a obstarává web, reklamu, komunikaci s hotely, sportoviště, restaurace apod. Já komunikuji s týmy a obstarávám vše kolem toho a hledám hostesky. Máme ale víc a víc turnajů, a i když se snažím mluvit i jinými jazyky, nezvládám plynně francouzštinu, němčinu nebo ruštinu a proto mám Barbaru, Ivu a Mášu, které se starají o tyto týmy. Nechci být nenahraditelná. Představte si, že by mě zítra srazilo auto, přece ten turnaj kvůli tomu nepoložíme. (smích)

Nejmladší přírůstek mezi turnaji je bowling, proč jste zvolili tento sport?

Bowling nám tak nějak zůstal po Evropských sportovních firemních hrách 2013. První edice nebyla úplně zdařilá, co do počtu týmů, ale ten duch celého turnaje byl tak skvělý, že jsme se rozhodli v tom pokračovat. Je to rozdíl od hokeje nebo fotbalu, hráči jsou spíše starší, ale atmosféra je skvělá. Hodně se tančí, hodně si navzájem fandí, jezdí spíš v párech a všechno je takové pohodové.

Máš nějaký milník, kterého bys chtěla na turnaji dosáhnout?

Mám takový sen, že sem přivedu hokejové týmy ze zemí, kde hokej není moc rozšířený, jako třeba Maďarsko nebo Chorvatsko. A když přivedu hokejový tým z Jamajky, tak mohu jít do důchodu. (smích)

Jakou historku z turnaje si navždy budeš pamatovat?

Ráda říkám, že co se stane na turnaji, zůstane na turnaji. (smích) Ale nikdy nezapomenu na jednoho člena mého italského týmu. Čekali jsme na něj s autobusem, abychom odjeli ráno na hřiště a najednou se přihnal z jiného směru než od hotelu a řval „sex machine“. Každému tedy bylo jasné, odkud zrovna přišel, byl ještě ke všemu trochu zelený a měl sluneční brýle zakrývající celý obličej. Rychle zaběhl do hotelu pro věci a mohlo se jet. Na to, že vůbec nespal pak docela obstojně hrál první zápas a občas jen odběhl vyzvracet se na kraj hřiště. To byl opravdový soudkový duch! (smích)

Pak ještě ráda vzpomínám, když všechny týmy bydlely na TOP hotelu, a tak jsme se tam v místním kasinu potkávali v pět ráno na poslední pivo před spaním. To jsou nezapomenutelné momenty.

Co máš na turnaji nejraději?

Atmosféru a ten typ lidí, které to přiláká. Jak kolegy, tak účastníky. Jsem ráda, že s mnohými můžeme tu atmosféru vytvořit třeba v mé kuchyni nebo oblíbené hospodě i mimo turnaj.