Máša: Nejvíc mě baví, že každý turnaj je jiný

Maria neboli Máša, jak jí všichni říkáme, se k nám připojila v roce 2011 jako rusky mluvící hosteska. Velmi rychle ale ukázala svoje organizační schopnosti, které ji vynesly do organizátorského týmu, kde má na starosti rusky mluvící týmy. Jak práci vnímá ona a jaké byly její začátky? Prosadit se v ruském hokeji jako žena totiž není vůbec lehké.

Jak ses dostala na Prague’s Barrel?

V roce 2011 jsem dostala doporučení od známé na práci hostesky. Měla jsem nejdříve schůzku s Petrem, doteď si to vybavuji. Šla jsem do miniaturní kanceláře ve sklepě bývalého kulturního domu, byla hrozně zakouřená. Petr sám pil pivo a zeptal se mě, co bych si dala. Nejdříve říkám, že jen vodu a on se mě zeptal, jestli nechci víno, tak jsem si dala. (smích) Pak byla schůzka v Kolkovně i se Sofií a tam jsme si vybíraly týmy na nadcházející hokejový turnaj.

Jaký byl tvůj první soudek?

Měla jsem tým ULHL (Uralská amatérská hokejová liga). Byli to účastníci z různých týmů, ani se pořádně neznali. Zajímavá zkušenost. Byla to pro mě docela výzva dát ten tým trochu dohromady a domluvit se s nimi. Zjistila jsem, že mě práce s lidmi hodně baví. Dokázala jsem vše vyřešit. Pak jsem pokračovala na fotbalovém turnaji a brzy jsem přešla mezi organizátory.

Jak se stalo, že ses dostala mezi organizátory?

Přede mnou měl ruskou sekci týmů na starost Dimitrij, se kterým Báša už nebyl spokojen, a tak se mě zeptal, jestli to nechci převzít. Viděl ve mně potenciál, věděl, že jsem organizačně schopná. V roce 2012 na hokejovém turnaji byla jednomu týmu vykradena šatna a já jsem to celé řešila na policii, ze své vlastní iniciativy. Což měl vlastně dělat Dimitrij.

Je pravda, že jsem nad tou nabídkou chvíli váhala, neměla jsem zase takovou zkušenost. Nevěděla jsem, co obnáší hledat ty týmy a jak zařídit, aby sem přijely. Nechtěla jsem také zklamat. Ale nakonec jsem na to kývla. No a už je tomu pár let… (smích)

Jaká pro tebe práce organizátora je?

Dala jsem do toho strašně moc, na začátku jsem seděla u počítače 18 hodin denně. Oslovovala jsem týmy, dělala reklamu, postovala turnaj do různých skupin. Bylo to hodně administrativní, ale vyplatilo se to. V docela krátké době se sem týmy jen hrnuly. Hodně se to rozkřiklo. Jela jsem také do Petrohradu a tam se setkávala s různými týmy z amatérské petrohradské ligy. Když se tam člověk proslaví, tak o něm ví celé Rusko.

Baví mě asi nejvíc to, že žádný turnaj není stejný. Žádný tým není stejný. Před každým turnajem jsme v očekávání, nevíme, jaká parta týmů se zrovna sejde. A moc mě baví práce s lidmi.

Muselo být asi těžké se prosadit někde, kde jsou spíše zvyklí na muže v takové pozici?

Ano, to je pravda. Co znám ruský amatérský hokej, tak u žádného turnaje nestojí žena. Ze začátku se pořád kapitánové obraceli na Martina a Petra, mě ignorovali. Musela jsem jim ukázat, že já jsem ta, za kterou půjdou v případě problému, a nakonec si zvykli.

Myslíš, že je komunikace s ruskými týmy v něčem jiná než se zbytkem Evropy?

Určitě ano. Je to úplně jiná mentalita. Mají hodně specifické požadavky. Chtějí třeba lepší hotely (více než pětihvězdičkové), chtějí minibusy jen pro sebe, chtějí více hostesek pro jeden tým a některé týmy jezdí opravdu jako zájezd s celými rodinami, jezdí na delší pobyt, mají tedy noci navíc. A některé týmy přijedou se svým sponzorem, tak si ani neužijí moc piva.